Deník
Asi se mi něco zdálo. V temnotě jsem slyšela hlasy. Něco mi šeptaly, ale
nerozuměla jsem tomu. A pak tu byl ten divný chlad. Ne ten chlad, který cítíte,
když je vám zima, ale tenhle chlad přicházel zevnitř mně. Asi se mi jen něco
zdálo. Raději zapálím svíčku ať tu mam drobet světla, ale ne zas tak moc…
plamínek svíčky lehce hřeje. Mam ledové ruce.
Ale teď k tomu co jsem vám chtěla vyprávět… Chtěla jsem vám napsat něco o
mě. Kus mého příběhu, ale nevím kde mam začít. Možná tím, kde jsem se narodila.
Vždyť přece takhle začínají skoro všechny příběhy… Narodila jsem se v jednom
nejmenovaném městě. Je to krásné město a já ho mam ráda. Není nijak veliké, ale
zase to není nic malého. Hlavní je však, že to tam mam ráda. Přináší mi to tu
útěchu…
Měla bych psát, ale víc stručněji, proto že nevím kolik mám času. Možná ho
mam mnoho a možná taky ne. Možná mam už jen pár hodin… snad… snad mi ještě
chvíle zbývá abych tohle dopsala.
Už odmala se kolem mě děli zvláštní věcí. Spíše se ty věci děli jen mě.
Časem nabývaly na síle, ale já si na to začala zvykat. Nemohla jsem to nikomu
říct. Pochopte mě! Oni by mě považovaly za blázna a možná by měli pravdu. Ani
já sama nevím jestli jsem ještě normální a nebo ne. Před rokem se to všechno
nějak zvrtlo. Nevím co to způsobilo. No možná to vím až moc dobře, ale o tom tu
psát nebudu. Jak jsem psala, tak se to před rokem nějak zvrtlo. Přesný čas
neznám, ale vím, že to bylo v noci. Jak nečekané, že. Za tu dobu se většina
věcí děla v noci. Takže jednou jsem se tak kolem jedné hodiny vracela domů. Z
kamarády jsme byli v hospodě a slavily jsme kamarádky narozeniny. Moc jsem toho
ten večer nepila, proto že jsem se necítila nejlíp, také jsem od tamtu odešla
dřív než oni. Chtěla jsem se sama projít. Byl chladný duben… asi jo teď. Ledový
vzduch mi pronikal do plic a v mé hlavě se honila spousta myšlenek. Ani jsem se
nevšimla a už jsem byla doma…………
………Lehla jsem si do své postele a dívala se na strop. Jako by se tam každým
okamžikem mělo něco objevit. Oči se mi pomalu začali zavírat a já propadla do
černé tmy….
…Chlad. A pak ten výkřik, vrzavé kroky. Všechno bylo tak zmatené. Hlava se
mi motala. Nevím co se dělo dál, ale poprvé jsem uslyšela ten hlas. Dřív bych
byla ráda, že se někdo konečně ozval, ale to co jsem slyšela….. to nebylo nic
za co bych mohla děkovat. Ten mužský hlas mi řekl, že si pro mě přijde. Pak
jsem se prudce probudila.
Možná se vám to nezdá nijak zvláštní, ale já moc dobře vík kdo to byl. Je to
ten co celou domu usiluje o můj život… usiluje o mě. Za celý ty léta divných
snů, které se pak staly. Za všechny věci, které jsem viděla za můj život, tak
jsem věděla, že to co jsem slyšela nebylo nic dobrého. Už přišel čas.
Od té doby jsem se nevyspala. Usnu tak na hodinku de ně maximálně, ale
raději bych ani to nespala. Proto že moje sny byli hrůzostrašné. Nevím jak bych
vám poslala tu hrůzu co jsem ve snech viděla… ani nechci. Nebylo to nic
pěkného. Bylo to jedno velké utrpení… ten křik lidí… ty prosby o pomoc a já
nemohla nic udělat. Ten žár a pach spálené kůže…..
Ale ani přes den jsem neměla klid. Viděla jsem věci co nikdo jiný neviděl.
Nejdřív jsem si myslela, že to jsou mrtvý lidé s těch snů, ale pak jsem
pochopila, že to lidé vůbec nejsou. Byla to jiná stvoření. Nechtějte po mě
vědět jaká. Ale jedno je jisté oni mě hlídaly. Hlídaly mě pro něho.
Jednou jsem se probudila ze svých děsivých snu a cítila jsem kouř. Začala
jsem ječet…. Pak přiběhla máma, že už je to v pořádku, že jen něco chytlo od
svíčky, ale ať teď nechodím do obývacího pokoje a celý den zůstanu u sebe. Pak
odešla. Chovala se divně. To jo, ale já jsem sama byla dost zmatené. Celý den
jsem byla v pokoji jak mi řekla, ale když přišla noc a čas se vlékl pomalu jak
to jen šlo, tak jsem se začala nudit. Byla jsem zvědavá, proč tam nesmím…
Musela jsem se tam podívat. Všichni už spaly a tak jsem se pomalu vykradla ze
svého pokoje a šla se potichu podívat do obývacího pokoje. Když jsem otevřela
dveře, tak jsem nemohla popadnout dech. Celé místnou byla dokonale
ohořela….celé černé. Ze stěn ještě kapala voda a byl cítit, takový divný
zápach….
To bylo před týdnem. Musím říct, že v tenhle okamžik se mi to zdá docela
úsměvné, proto že je to jediný důkaz, že tady není něco v pořádku, ale na to už
je pozdě. Na to už je dávno pozdě.
Asi se vám zdám divná, ale věřte mi. Psaní slovo od člověka jaké je vždycky
pravda. Když totiž píšete nějaký příběh… knížku, tak to nemůžete lhát. Vždycky
píšete pravdu.
Možná tohle nebude nikdo číst a když jo, tak nad tím mávne jen rukou jako
nad nějakou povídkou, ale tohle povídka není. Tohle je skutečnost. Já vidím do
vašich myslí a dokážu zjistit na co právě myslíte… na co jste mysleli před
několika lety a i na to na co budete myslet za několik let. Vidím co se stane a
co se stalo. Dokážu věci o kterých se vám ani nesnilo.
Chcete lítat jako ptáci? Žádný problém. Chcete se podívat na dno moře? Žádný
problém. Chcete vidět co se vám stane, jak zemřete?…. to vše já dokážu. Provedu
vás tímto světem a vy na konci toho všeho pochopíte, že ho neskutečnosti
neznáte…..
Tak takový je můj život. Zajímavé že?
A co udělám teď. Mohla bych to všechno ukončit jako se končí všechny
bezradné životy…. Ale to ne. To já neudělám. Raději si půjdu lehnout a nechám
si zdát jeden ze svých a ráno až se probudím, tak tohle co jsem napsala zničím
a nic nezbude. A jak zpívá moje oblíbená kapela: "V noci se zdají sny
a ráno se nechce stávat, nejkrásnější jsou lítací."
Co to… asi je to tu. Buď se mi něco zdálo a nebo jsem uslyšela zaklepání.
Raději zhasnu svíčku. Světlo mi nedělá dobře. Ano to jsem zapomněla napsat, že
světlo posední měsíc nemohu vystát…. Ach ne… je to tu. Už víc co bude…. Už si
pro mě přišel. A já půjdu…………
Náhledy fotografií ze složky Pár dalších obrázků