Nebo se vytratíš..
Sedí v okně a kouká dolu na zahradu. Přemýšlí jak je vysoko a vychutnává si vítr, který si pohrává s jejími dlouhými vlasy. Najednou jí začne zvonit mobil. ‚Kdo to může být?‘ Pomyslí si. Na displeji viděla neznámé číslo. Chvíli se na něj dívala, ale nakonec to vzala.
„Halo?!“
„Halo?“
„Ano?“
„Ano?“
„Děláte si ze mě srandu?“
„Děláte si ze mě srandu?“
„Můžete mi odpovědět? Kdo jste?“
„Kdo jste vy?“
„No, tak odkud máte mé číslo? Kdo jste?“
Najednou se ozval smích.
„Čemu se smějete?“ pokračovala.
„Našel jsem vaše číslo ve vlaku, který jel směrem na Prahu. Přišla dlouhá
chvíle, tak jsem zkusil zavolat.“
„Jak ve vlaku? Kde ve vlaku?“stále se udiveně vyptávala.
„Bylo tam napsané, nevím jestli jste ho napsala vy nebo někdo jiný, ale bylo
tam.“
„A kdo jste? Odkud jste?“
„Já jsem Alex. Jsem od Prahy.“
„Co myslíš, že se stane, když zavoláš cizímu člověku?“
„Nevím, nikdy jsem to nedělal, když nepočítám nějaké firmy nebo tak, když jsem
něco potřeboval.“
„Nediv se, že jsem tak trochu vyjela…“
„Podrážděná? A prozradíš mi své jméno?“
„Ne, ani ne. Jak se to vezme. Jméno? Netty.“
„Netty…“ řekl si polohlasně a pokračoval: „Nevíš jak se dostalo tvé číslo do
vlaku?“
„Nevím, já ho tam určitě nenapsala. Nemyslíš, že by bylo lepší se sejít a
popovídat si, jestli máš zájem? Já se celkem nudím a je zbytečné abys
provolával, ne?“
„No, nemám nic proti. Za jak dlouho budeš moc být na hlavním nádraží?“
„Za půl hodinky.“
„Dobře, jak se poznáme?“
„Čekej před budovou a dívej se do země,“ zasmála se.
„Dobře, budu mít jeany a černou mikinu. Jsem celkem vysoký, hnědé vlasy.“
„Najdu si Tě. Musím běžet tedy na ten vlak. Měj se zatím.“
„Zatím pa.“
‚Zbláznila jsem se nebo co?‘ říká si pro sebe. ‚Pravda, alespoň zažiji něco
nového. Podle hlasu bych řekla, že mu je kolem 18ti. No, uvidíme.‘
Stále si
opakovala, co to udělala, nevěřila tomu, co se stalo, jako by to nebyla ona,
kdo právě telefonoval s Alexem. Rychle se dooblékla a vyběhla na vlak,
opravdu měla co dělat, aby ho stihla.
‚Opravdu
jsem blázen, jedu na schůzku s klukem o kterém vím, že je vysoký,
hnědovlasý, nosí jeany a tričko a jmenuje se Alex. Nevím, uvidím, doufám, že
tam bude dřív, každopádně budu pozorovat, abych věděla kdo to je, dřív než tam
dojdu já. Musím si ho omrknout.‘ Když zastavil vlak a ona vystoupila, nevěděla
jestli má jít rychle nebo se courat, nevěděla jestli se těšit nebo mít strach,
jednala bez rozmyšlení, ale nudila se, tak se alespoň zabaví a dozví se, proč
na to číslo volal.
Budova má
několik východů a ona se dívá zpoza rohu jestli ho uvidí, když se dívá druhým
vchodem, uvidí ho. Opravdu je takový, jak se popsal. Přemýšlí, co řekne, až
k němu přijde, není vůbec ošklivý a věk by mu stále typovala kolem 18ti.
Odváží se a jde pomalu k němu. Když si tak ale v hlavě přemílá jeho
hlas, má pocit, že ho už někdy dřív slyšela. Když dojde k němu, řekne jen:
„Ahoj, ty jsi Alex?“
„Jé, ahoj …Netty?“
„Ano, Netty. Neříkej, že jsi zapomněl mé jméno.“ Usmála se, ale stále
přemýšlela, kdo to je.
„Neznáme se?“
„Jak to myslíš?“
„No jako z dřívějška, někoho mi připomínáš.“
„Vážně?“
„Ano.“ ‚Jako by se vyhýbal odpovědi, ale co, nebudu do něj rýpat, přijdu na
to.‘ řekla si v duchu.
Kousek se
prošli a pak si sedli na lavičku, kde si začali povídat. Ptala se ho co
poslouchá, co dělá za školu, jestli má sourozence a tak, chtěla přijít na to,
jestli ho zná nebo se jí to jen zdá.
„Cesty se sbíhají v křižovatky.“ Řekl, když zavládlo ticho. V tom jí
to došlo.
„Ty jsi Alex. Já jsem blbá.“ On se začal smát.
„No jistě, že jsem Alex, to jsem ti řekl hned na začátku.“
„Odkud máš mé číslo a teď pravdu.“
„Pravdu?“
„Ano, pravdu. Vím, že se známe, psali jsme si a i jsme spolu mluvili před
nějakým časem na skypu, proto mi tvůj hlas vrtal hlavou. Proč jsi mě vědl za
nos až sem?“
„To číslo jsem měl od tebe, sama jsi mi ho jednou dala. Nudil jsem se a chtěl
jsem tě trochu pozlobit, využít toho, že jsi mě viděla jen na fotce, kde nejsem
vcelku vidět a že se známe jen přez písmenka. Věděl jsem, že ti dojde, kdo
jsem. Jak ti to vlastně došlo?“
„Pravda, viděla jsem tě jen na jedné fotce, ale dal jsi mi dost nápověď, jméno,
barva vlasů, očí, hlas. Mělo mi to dojít hned, ale jak jsme spolu dlouho
nemluvili, nějak jsem nemohla všechno to přiřadit k jednomu člověku.
Prozradil jsi se tou větou, mýval jsi ji napsanou v informacích na skypu.“
„Zlobíš se?“
„Ne, vcelku nemám proč. Potkala jsem přítele, se kterým jsem dlouho nemluvila a
on se nechtěl sejít ani po půlročním psaní. Proč jsi se najednou sejít chtěl?
Něco se stalo?“
„Dá se říct. Vím, že jsi se chtěla sejít, poznat mě, ale já se bál, ani nevím
proč. V noci jsem si ale četl historii našeho psaní a došlo mi, co jsme
spolu všechno zažili a našel ten důvod, proč jsi mě chtěla vidět. Jsem rád, že
jsem Ti zavolal a že jsi měla náladu jít ven.“
„Když jsi zavolal, seděla jsem v okně a přemýšlela o sobě, skočit –
neskočit. Říkáš, že se něco stalo, chceš o tom mluvit?“
„Víš… měl jsem přítelkyni, ale ona jednoho dne prostě jen napsala smsku, že to
není, co to bývalo a že tedy nemá smysl náš vztah nadále udržovat. Tím to
skončilo. Více jak roční chození. Byl to krásný vztah, byli jsme spolu sice jen
dvakrát do týdne, ale o to víc jsem si to užíval. Asi jí to bylo málo a ona si
to neužívala, nevím, od té doby se neozvala.“ Chytla ho kolem ramen, zvedla mu
sklopenou bradu a podívala se mu do očí.
„To bude dobré, vím, říká se mi to lehce, ale dovedu s představit, jak Ti
asi je, i když jsem nikdy tak dlouho s nikým nebyla. Zkus si to vzít
z druhé strany, zapomeň na to, jak se s Tebou rozešla, ale zachovej
si jen to dobré ve vašem vztahu. Byli jste spolu dlouho a určitě to bylo proto,
že jsi se s ní cítil dobře. Každá špatná věc se zrcadlí v té dobré.
Na houpačce jsi jednou dole a jednou nahoře, to je stejné i se životem, jen je
tu rozdělí, že z houpačky můžeš slézt a jít dál. Více jak rok jsi byl
šťastný, teď jsi se dostal dolu, musí to tak být, vždycky, zastavit se nemůžeš.
Ale je jen na tobě, jak dlouho se kde udržíš.“
„Díky.“ Usmál se.
„Víš co mi ale stále vrtá hlavou?“
„Ne.“
„Proč jsi mi volal jako neznámý a nepřiznal se k tomu, že jsi to ty?“
„Vždyť jsem ti to už říkal. Chtěl jsem tě potrápit.“
„A co by jsi dělal, kdybych se s tebou sejít nechtěla? Přece jen jsem dost
riskovala. Nevím. Asi bych udělal nějakou blbost.“
„Jakou blbost máš na mysli?“
„Sedl bych si do okna, jako ty a přemýšlel. A nebo…“ zastavil se.
„A nebo co?“
„Udělal jinou blbost.“ Dobře věděla o čem mluví, vzala jeho ruku a vyhrnula
rukáv, nejdřív se dívala seshora, nenašla tam přesně co hledala, ale pár
starých, zahojených ran přeci jen, když otočila ruku objevila nové rány.
„Alexi?“ uhnul pohledem.
„Jak jsou staré?“
„Pár dní…“
„Jak je to dlouho, co tě nechala?“
„Pár dní…“
„Pomohlo ti to?“
„Po pravdě... ne. Jen jsem si to vyčítal.“
„Neuděláš to znovu, že ne? A jak staré jsou ty staré?“
„Ty, ty už pár měsíců, byla to krátká doba, co jsem to dělal, ale pak nechal,
ona je našla a… kvůli ní, jsem to přestal dělat. Teď jsem se jen pokusil najít
útěchu, cestu, bolest… Ani nevím.“
„Vím, že mi nemůžeš slíbit, že si už neublížíš, ale budu ráda, když se mi ozveš
dřív než to uděláš, ať jsi v jakémkoli stavu, zavolej, napiš, cokoli.
Ráno, odpoledne, v noci. Neubliž si dřív než si pokusíš to urovnat
v hlavě. Možná to teď zní jako bych tě v tom chtěla podpořit, ale jen
vím, že když řeknu, abys mi to slíbil, neuděláš to. Kdybys to slíbil a pak si
ublížil, vyčítal by jsi si to a přišly by další jizvy.“
„Věděl jsem, že mi pomůžeš.“
„Jsem tu od toho, jen většina lidí nevidí.“
„Jsi moc hodná, děkuji, že jsi přišla, že jsi mi tenkrát dala číslo se slovy,
abych se kdykoli ozval.“
Několik
dlouhých hodin si spolu povídali. Netty se mu pak svěřila s tím, proč
seděla v okně, s jejími starými jizvami a její bolestí. Odpustila mu
lež kterou udělal, aby jí vytáhnul ven, vcelku na to i zapomněla. Několik minut
pak jen seděli vedle sebe a pozorovali západ slunce, mlčky, zadumaně,
s pár odpověďmi a mnoha otázkami.
Náhledy fotografií ze složky Smutný obrázky:(