Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Docela zajímavej příběh..

16. 8. 2007
Jonathan Collin byl mladý, pohledný a velmi tichý zaměstnanec pohřebního ústavu. Práci se věnoval naplno, neměl přítelkyni, ani zájmy, a téměř žádné přátelé, až na hrstku známých ještě ze školy. Dnes měl náročný den. Stihl už tři pohřby a teď vezl tělo na čtvrtý, konečně poslední. Byla to nějaká mladá holka, šestadvacet let, údajně spadla ze skály a poranila si míchu, načež zemřela. Jmenovala se Eva Sandori, víc o ní nevěděl a vlastně ani nepotřeboval. Ale chtěl. Zajímaly ho osudy všech těch mrtvých lidí, jejich zapomenutý život a smrt, která přišla obvykle náhle a nečekaně. Chtěl vědět, koho to vlastně veze v pohřebním vozidle, v černé a temné rakvi, pro koho pozůstalí pláčou, čím byl dotyčný tak výjmečný... Ale to nešlo, lidí umíralo hodně na to, aby se o všechny zajímal.
Odbočil ke smuteční síni a zastavil. Obrátil se na spolujezdce.
"Tak, jdem na to."
Vystoupili, otevřeli prostor pro rakve a rakev vynesli ven.
"Ještě že tam neleží nějakej stokilovej chlap, na to už bych dneska neměl."
"Já taky ne." odpověděl Jonathan. "Dnes toho mám dost."
Dopravili rakev do obřadní síně a práce se ujala aranřerka. Rozestavěla věnce kolem dokola, pověsila květiny, upevnila povolené stuhy...
"Otevřem to?" zeptal se Jonathanův spolupracovník a Jonathan jen přikývl. Chopili se víka.

Dívka v rakvi byla přes svou smrt nevýslovně krásná. Jistě byla kdysi snědá, ale nyní už ne. Byla pobledlá, s tmavými, slušivě upravenými vlasy, nádherným obličejem, jež halil jemný a elegantní závoj a dokonalou postavou, kterou ještě zvýrazňovaly černé společenské šaty. Pro Jonathana byla perfektní. Zůstal na ni upřeně hledět a ani neposlouchal svého kolegu, který si něco mumlal pod nosem a kytkách. Vyrušil ho až ostrý hlas aranžerky.
"Jsem hotová! Kdy mají přijít?"
"Za půl hodiny." odvětil Jonathan a ještě věnoval jeden pohled mrtvé dívce. Aranžerka si toho všimla a poznamenala:
"Tak mladá...taková škoda! No jo, na světě je bordel!"
"Hmmm..."
Jonathanův kolega se odebral k odchodu.
"No jdeme, ne? Co tam ještě stojíš? Ty toho dneska už nemáš dost?"
Jonathan se otočil a odkráčel ven k autu.

"Víš co, já si zajdu na oběd do místní restaurace, ty už jeď."
Spolupracovník se podivil.
"Cože? A proč se nenajíš u nás v bistru?"
"Chci být chvíli sám. Můžeš to pro mně udělat?"
"Jo. Tak já jedu. Zatím..."
"Jasně..."
Pohřební vůz zmizel v zatáčce a Jonathan se vrátil do smuteční síně.

Aranžerka už se taky chystala k odchodu.
"Ach, vrátil jste se...zapoměl jste něco?"
"Ano, menší úpravy. Já už to tady zvládnu, můžete jít."
"Tak fajn. Už jsem hotová." Otočila se, popadla kabát a odkráčela. "Nashledanou!" zavolala ještě a pak zmizela.
Jonathan zůstal sám s mrtvou. Díval se na ni.
"Jsi moc hezká." řekl. Usmál se a opatrně ji pohladil po tváři. "Za chvíli mi tě pohřbí...hluboko do země. Shniješ...ale to nemůžu dopustit. Něco tak krásného..." Dostal nápad. Vezme si ji k sobě. Nenechá ji tady, aby ji zakopali jako psa. Bude jeho. Přitahovala ho. Měl na to půl hodiny. Musí se dostat domů pro auto...rychle...

Do dvaceti minut byl zpět. Nechal otevřené dveře, vběhl do smuteční síně a zvedl tělo z rakve. Naštěstí tam ještě nikdo nebyl. Musel si pospíšit. Posadil mrtvou dívku na zadní sedadlo, ale přepadla. Nechal ji tak, zavřel a sedl si k volantu.
"Tak, už mi tě nevezmou, Evo."

Doma ji položil na postel a políbil ji.
"Tak tady já bydlím. Nic moc, ale dá se tu žít. Můžeš tu bydlet se mnou, zvykneš si tady. Mohl bych ti něco přinést na uvítanou, že? Tak tady počkej, hned jsem zpátky."
Vyšel před dům a namířil si to do protějšího květinářství. Prodávala tam jeho sousedka, která Jonathana už moc dobře znala.
"Dobrý den, pane Colline! Co to bude?" mile se usmála.
"Tucet růží, prosím."
"Ale! Tucet růží? Pro vaši matku? Má narozeniny? Nebo jste si snad našel přítelkyni?"
Jonathan se pousmál.
"Ano, pro přítelkyni."
"No vida! Přece jen nezůstanete sám! Tímhle jí zaručeně uděláte radost!"
"Ano, jsem si jist."
Po chvíli zaplatil a vrátil se domů.

"Jsem zpátky! Podívej, co jsem ti donesl! Líbí se ti?" Položil kytici růží Evě na prsa a vtiskl jí na tvář polibek.
"Jsi moc hezká. A oni tě chtěli pohřbít!...Nemáš hlad? Hmmm, ale jistě...nemáš. Promiň."
Sám otevřel lednici a vzal si bagetu.
"Já už hlad mám." usmál se a pustil se do jídla.

Hodinu na to zazvonil telefón. Jonathan jej nezvedl. Ozval se záznamník.
"Tady Jonathan Collin, zřejmě jsem v práci. Po zvukuvém signálu mi zanechte vzkaz." Pak se ozvalo pípnutí a hlas jeho nadřízeného:
"Kde jsi, sakra, Jonathane? Všude tě hledáme! Ta mrtvá z rakve zmizela, nevíš o tom něco? Ozvi se." zněl rozčileně. Jonathan mu ale nehodlal volat. Nemohl by pak zůstat se svou milou.
O chvíli později zvonil telefón ale znovu. Tentokrát to Jonathan už zvedl.Obrazek
"Ano?"
"Jonathane, kde sakra jsi?!" Byl to jeho šéf.
"Udělalo se mi zle, promiň, že jsem se neozval. Zvracel jsem. Asi nepříjdu nějakou dobu do práce."
"Jak si to představuješ?! Jen tak si řekneš, že nepříjdeš do práce! A ta holka z rakve zmizela! Víš, jaký z toho byl průšvih? Hledáme ji a údajně jsi tam byl naposledy ty!!!"
"Ale já o ničem nevím. Dělá se mi zle, už budu raději končit...." Pomalu pokládal sluchátko, ale ještě slyšel nadřízeného, jak křičí do telefónu:
"Jonathane! Tak už do práce nechoď vůbec! Jonathane, slyšíš?!..." Zavěsil. Vrátil se k Evě.
"To byl šéf, zlobí se na nás. On to ale nechápe. Já chci být s tebou..."

Večer zvonil telofón do třetice. Jonathan si nejdříve říkal, že ho nezvedne, ale nakonec si to rozmyslel.
"Prosím, Collin."
"Ahoj Johne, tady je tvá matka. Jak pak se máš? Napadlo mě, že ti zavolám..."
"Ahoj mami, mám se fajn, a ty?"
"Taky taky...nechceš se někdy ukázat?"
"Mami, to nejde, mám tady přítelkyni, nemám moc čas si s tebou povídat."
"Ty máš přítelkyni? A že ses nepochlubil! Jak pak se jmenuje? Co je zač?"
"Jmenuje se Eva a je horolezkyně. Mami, já vážně nemám čas..."
"A kdy mi ji představíš?"
"Já nevím, teď to nejde. Jsme spolu velmi krátce."
"Aha. No, doufám, že se ale někdy dočkám...."
"Určitě. Pa!"
"Tak ahoj. A ozvi se někdy."
"Jasně."
Matka. Konečně zavěsila. Nerad s ní mluvil, pořád se mu jen starala do života. Otec už dávno zemřel, takže si neměla s kým povídat. Volala Jonathanovi. Neměl to rád.
"Tak Evo, už na nic nebude rušit." Pustil televizi a opřel si Evu o rameno. "Mám ráda seriály? Nebo radši hudbu?" Mlčela. Jistě, byla mrtvá. Na krku se jí objevily krevní sraženiny...Jonathan se jich však nevšímal.
"Budeme koukat na seriál a pak půjdeme spát."

Ráno se probudil s blaženým pocitem, že Eva leží vedle něj. Ležela nehnutě, krásná, černé šaty pečlivě srovnané, nezmačkané... Sváděla ho. Přitulil se k ní blíž.
"Dobré ráno." políbil ji na tvář a následně i na rty. Byly chladné jako led. Pohladil ji po vlasech.
"Asi jsem se do tebe zamiloval. Miluješ mě taky? Řekni..." začal ji vášnivě líbat a rukou ji nadzvedl šaty.
"Jsi tak nádherná...Evo..."
Její chladné tělo ho nevýslovně vzrušovalo. Roztáhl jí nohy.
"Miluji tě. Moc tě miluji!"

Opět ji upravil a nechal ji ležet.
"Líbilo se mi to." Vstal a všiml si, že na posteli ještě leží růže. Uvadly.
"Sakra, promiň! Koupím ti jiné."
Hodlal to ihned splnit. Běžel do květinářství, koupil tucet růží a vrátil se zas do bytu.
"Tady jsou, ale dám ti je do vázy. Ať znova neuvadnou." Popadl skleněnou vázu, napustil ji vodou a postavil do ní čerstvé růže. "A je to. Vidíš, jsou krásné jako ty!"

Uběhly tři dny a Eva už začala zapáchat. Byl cítit celý byt. Jonathanovi to ale nějak nevadilo. Ráno zazvonil zvonek. Jonathan ještě rozespale otevřel. Za dveřmi stál jeho kolega z práce.
"Bože, co to tak smrdí! Jako by někdo hnil!"
"Co chceš?"
Muž si vytáhl kapesník a přiložil si ho k ústům.
"Měl by ses vrátit do práce...bože, to je smrad...co to je?"
"Nic necítím. A nikam se nevrátím, skončil jsem."
"Cože? Ale to přece jen tak nemůžeš!"
"Ale můžu!"
"Jonathane...sám dobře víš, kolik máme práce, tak neblbni!"
"Mně to nezajímá, já mám dost té svojí..."
"Ale...ale vždyť ty nic neděláš! Pořád jsi zůstaval v práci!"
"No však právě. Teď chci mít čas na svůj soukromý život."
"Vždyť ani nemáš přítelkyni!"
"To se ale hrozně mýlíš! A teď vypadni, ona mě právě čeká!"
Jonathan zabouchl dveře a vrátil se k Evě. Jeho kolega už znovu nezabušil.
"Pořád nás někdo obtěžuje, ale to brzy přestane, drahoušku...uvidíš."

Eva už večer zapáchala k neunesení. Jonathan přemýšlel, co s ní má udělat, ale napadala ho jen jediná věc. Musel ji pohřbít. Moc se mu do toho nechtělo, ale nechtěl Evu vidět, až z ní bude hnijící "nic". Popadl ji do náruče a potmě vynesl ven do auta. Musel s ní odjet na svou chatu, měl tam zahradu, tam ji nikdo nenajde....

Zakopal Evu a vrátil se domů. Byl skleslý a nesmírně smutný z toho, že Eva musela odejít. Bylo to, jako kdyby znovu zemřela. Už nadále nemohla být s ním. Byl s ní tak krátce...

Uběhl týden a Jonathan každý den kupoval na hrob své milé čerstvé růže a chodil ji navštěvovat. Mnohdy jí i zpíval a mluvil s ní jako s živou. Toužil ji mít u sebe, ale nešlo to. Pak se ale vracel jednoho dne domů a zamyslel se nad smyslem života. Nevnímal, kudy jede, a málem srazil mladou ženu, která přebíhala ulici. Naštěstí zastavil včas. Vystoupil. Při pohledu na její tvář skoro oněmněl...byla tak podobná Evě!
"Omlouvám se...já..."
"V pořádku." vyhrkla žena. "Nic se mi nestalo, ale příště dávejte větší pozor."
"Jo...mohu znát vaše jméno?"
"Ehm...jsem Susan."
"Jonathan."
Podali si ruce a Jonathan se usmál.
"Mohu vás jako omluvu pozvat na oběd?"
"Ne, já spěchám do práce, už jdu pozdě...omlouvám se."
Jonathan se tedy vrátil do auta. Pociťoval tak trochu zlost, že ho Susan odmítla. On ji chtěl! Nastartoval a pousmál se.
"Ale jo, půjdeš se mnou...." rozjel se a prudce do Susan najel. S výkřikem mu přepadla přes auto a zůstala ležet. Jonathan vystoupil a nahmatal tep. Žila. Zvedl ji a v náručí ji odnesl do auta.
"Vidíš? Už jedeš se mnou! Ale nemůžu tě nechat žít..." jemně pohladil její tvář, načež jí zlomil vaz. "Papa! Už jsi moje...Evo..."
 

Náhledy fotografií ze složky Pár dalších obrázků

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..........................

(Fůůj, 24. 1. 2010 14:18)

On to dělal s mrtvolou no to je fekál =D

andusbfdedcb

(abduabfdsdcd, 12. 12. 2009 15:02)

teda no husty ale zaroven i hnusny :D ale ten posledni radek je blbost .." nacez ji zlomil vaz."papa! blbost nemyslis?

...

(Niik, 17. 10. 2009 15:59)

tak to je humáč tohle...bléé:D

to ....

(cikkyy, 20. 8. 2008 12:47)

to nevymejslela, to je odnekud opsany, pac nektery z nich znam jeste z dob kamosciny mamy mladii:D :) ale sou fakt pekny:)

Omg

(Anne, 23. 6. 2008 9:00)

Ten příběh je krásný ale i odporný ....:)

...

(Luuca, 3. 4. 2008 17:15)

jestlis to vymyslela sama, tak teda smekam pred tebou, to je vazne nadherny..:-)

Nelogicke???

(Lucettes, 7. 11. 2007 16:03)

Mě to moc nelogické nepříjde ... je to odporné.. ale krásné..:)