Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


A na co?

13. 8. 2007

„Vzpomínáš?“
„A na co?“ ptá se sama sebe, když opět sedí s žiletkou u okna svého pokoje.
„Na toho kluka, do kterého jsi se před půl rokem zamilovala.“
„No, a co s ním?“
„Co? Nebyla jsi šťastná, když jsi ho poznala?“
„Ano… byla, když jsem ho poznala, ale pak…“
„Já vím.“
„On mě ale odmítl, protože jsem malé, hnusné, tlusté prase!“
„Ne, to není pravda a ty to víš. Prostě byla jen nějaká slečna, starší než ty, rychlejší a tak jí dal přednost! Ale to se stává.“
„Proč to teď vytahuješ?“
„Nezačalo náhodou tohle všechno tam?“
„Co tím vším myslíš?“
„Ptáš se… Vzpomeň si, bylo to na táboře. Zamilovala jsi se do Lukáše, ale on tě odmítl se slovy: ‚V posledních dvou dnech nejsi první.‘ Byla jsi do něj blázen a doufala jsi, že si tě také všimne. Měla jsi oči jen pro něj. Přestala jsi jíst a starat se o okolí. To všechno kvůli prvnímu poblouzení? Prvnímu zamilování? Odmítnutí?... Ano, byla to rána, ale ty se musíš sebrat a ne se stále takhle trápit. Když se vrátíš zpět, uvidíš, jak moc jsi zhubla a začaly ti vypadávat vlasy, bylo ti zle, když jsi se pokoušela jíst, většinou jsi to musela vyzvracet, protože ti bylo zle, zapomínala jsi. Pamatuješ?“
„Jo, jo, jo už toho nech!“
„Ne, já nechci abys si znovu ublížila. Když jsi se zase naučila jíst, začala jsi se řezat, proč to všechno, je to nutné?“
„Ale já musím…“
„Proč? Musíš jenom žít.“
„Protože mi nic nejde, všechno kazím, jsem tlustá a hnusná. Musím se potrestat za to, co jsem udělala, za své chyby.“
„Trestáš se jen tím, že neustále myslíš na smrt. Když se znovu pořežeš, přibudou ti jen další jizvy a další výčitky. Víš, že když to uděláš, budeš si to jenom vyčítat a budeš na sebe ještě víc naštvaná.“
„Teď jsem naštvaná jenom na tebe! Nech mě být. Já dostala špatnou známku, já, já, já!“
„Tak proč se semnou bavíš, když o mně nestojíš, když nestojíš o mojí pomoc?“
„Nevím, asi chci pomoct, jen nevím, jak si o ní říct.“
„Požádej někoho zvenku, máš přátele na internetu, kteří se ti snaží pomoct, ale ty na ně kašleš a odmítáš to.“
„Nechci je tím otravovat. Tak proč nezkusíš znovu nějakou linku?“
„Protože už jsem to zkoušela, na internetovou neodpověděli a na lince důvěry mě po hodinovém povídání poslali k psychologovi.“
„Proč tam tedy nejdeš? Máš kontakt, tak tam zavolej a jdi tam, ne?“
„Ne, nejde to. Nemohu, nic mi není, nepotřebuji o tom mluvit s někým cizím.“
„No jo, jsi tvrdohlavá, ale jak myslíš. Není ti už lépe?“
„Asi je. Nevím jestli mám poděkovat, ale je pravda, že bych si to vyčítala. Půjdu teď zase něco nakreslit, abych se z toho dostala úplně.“
„Pro dnešek to snad bude dobré,“ ukončila rozmluvu sama se sebou a odložila žiletku zpět pod kryt mobilu. Vzala papír a tempery a začala malovat, malovala jen to co cítí, jen pocity. Používala především černou a červenou barvu, pomalu přidávala i bílou a vznikl z toho zvláštní obraz. Pak zase seděla u okna a koukala do tmy zahrady.
Tento rituál opakovala hodněkrát. Hodněkrát se vracela k minulosti a ubližovala si. Po pár měsících, ale odložila žiletku a už jí nepoužila. Bohužel ale zůstala ‚závislá‘ na určité bolesti na pocitu, že se potrestala za to, co udělala.Obrazek
„Vidíš to? Je to už několik měsíců, co jsem na žiletku nesáhla, ale co je z toho? Stále mi není dobře, ubližuji si jinak, snažím se aby mi ostatní ubližovali alespoň při hře a pokud něco, tak se sama bouchám. Jsem nervózní a nic mi nejde.“
„To není pravda. Jde ti spousta věcí, jen si to nechceš připustit. Neumíš se pochválit. Podívej se na sebe. Vždycky se ti líbily tvoje vlasy a tvoje oči. Podívej se do zrcadla a usměj se.“
„Nejde to.“
„Proč to nejde?“
„Protože se stále vidím jako hnusnou holku.“
„Vidíš se tak, ale proč se tak vidíš? Vidí tě tak i ostatní? Proč ti tedy říkají opak?“
„To nevím.“
„Myslím, že nemají důvod ke lži, natož pak, když to jsou přátele.“
„Asi má pravdu.“
„Tak proč nevěříš?“
„Protože já to nevidím… Vidím před sebou tlustou holku se smutným výrazem, která se stále snaží někam schovat.“
„Neschovávej se, trochu se usmívej a bude lépe.“
„Proč se mám usmívat. Lidé na mě koukají jako by na mě bylo něco divného. Jako by se mi posmívali. Nesnáším ty pohledy a když si o mně někdo s někým povídá.“
„Jak můžeš vědět, že si povídají o tobě, a když, tak proč ti to vadí? Nemůžeš vědět jestli tě hodnotí kladně nebo záporně.“
„To je sice také pravda, ale prostě se mi to nelíbí,“ ztichla, ani jedno její Já nic neříkalo. Vstala a zapálila svíčku. Upřeně se dívala do plamene a po nějaké chvíli ji vzala a nalila si vosk do dlaně.
„Proč jsi to udělala?“
„Protože mě to uklidňuje.“
„Rozčiluješ se sama nad sebou?“
„Ano. Mrzí mě, co jsem si kdy udělala. Mrzí mě jizvy i když už vybledly. Mrzí mě, že odmítám pomoc i když jí volám.“
„Tak už konečně tu pomoc vyhledej.“
„Ale teď už vlastně nemám důvod.“
„Nemáš? Tak proč nad tím přemýšlíš, kdybys neměla neublížila by jsi si. I když vosk nezanechá žádnou ránu i tak jsi si tím docílila ‚chvilkové bolesti‘. Proč to všechno?“
„Chybí mi to… Připadám si jako by mi někdo vzal hračku, jako kdybych byla feťák a někdo mi vzal fet nebo bych si prostě začala odvykat.“
„I na sebeubližování může být člověk závislý.“
„Ano, asi ano. Jsem na sebe naštvaná, že jsem si kdy ublížila. Pomalu ale zjišťuji, že i mé dětské ‚úchylky‘ jako kousání se, kousání kůže kolem nehtů do krve a podobné patří do sebepoškozování.“
„Patří, přitom si to vcelku nikdo neuvědomuje. Uvědomí si to až ti, kteří si pomalu začnou ubližovat intenzivněji a zajímají se o to.“
„Často si ale říkám, že mě mrzí, že se nepokusím o sebevraždu. Říkám si, že bych chtěla na psychiatrii, třeba by mi pomohli…“
„Nemusíš se pokusit o sebevraždu, zajdi za psychologem, on ti pomůže…“
„Mám strach, nebudu mu mít co říct a tak.“
„Nemyslím, že tohohle by jsi se měla bát. Prý z tebe vždycky dokáže dostat, co chce.“
„No a to je další věc, co když by tahal něco, co říct nechci?“
„On ví, co může a co ne…“
Dál nad vším přemýšlela a pak se rozhodla, že se sejde alespoň s kamarádkou, aby se nějak odreagovala. Byl to jen další člověk, co jí doporučoval návštěvu psychologa. Místo toho si ale našla přítele, který jí dával naději a sílu do života. Se sebeubližováním ale nikdy nepřestala…

 

Náhledy fotografií ze složky Pár dalších obrázků

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vela zlé

(jajuška zlatko, 4. 10. 2016 15:26)

vela krásné ale aj bolavé

skutečnost?

(Janny , 5. 8. 2009 13:52)

dobrý celkem je to tak že se to doopravdy stalo nebo je to vymyšlený?